srpna 2012 | MUSIC COLLECTOR

Tak si mohu odškrtnout další položku z mého seznamu, co chci stihnout, ještě než umřu.

Vidět zpívat Damona Albarna naživo, nejlépe s Blur byl vždycky můj sen. Teď už ale Blur moc nehrají a vypadají , že každou chvíli skončí nadobro. Tak když se naskytla první šance, že bych je ještě mohla vidět, a to dokonce v Hyde Parku!, kde právě v roce 2009 odehráli nezapomenutelnou show, která rozbrečela i samotného Damona, tak to jsem si přece nemohla nechat ujít!

Nu tedy. Já a sestra jsme odjely v sobotu kolem oběda se Student Agency do Londýna. Dvacetihodinová cesta, žádná sláva, ale přežily jsme to. Nálada nám okamžitě stoupla ve francouzkém Callaise, kde už byla cítit britská atmosféra, kontrolór pasů na nás promluvil dokonalou Oxford-English a v obchůdku s voňavkama na nás vyjuknul Mark Ronson z reklamy na parfém Fendi! Voní krásně :)

Pak náš bus najel do takových těch vlaků, které vás převezou pod kanálem La Manche, vzpoměla jsem si na Top Gear jak takhle Jeremy aspol taky přejížděli :D.

Pak jsem se nějak snažila spát a otevřela jsem oči až v Londýně, při úsvitu. Na obzoru se krásně rýsovalo London Eye a za ním ten nový ultra vysoký mrakodrap, vypadal úžasně. Lidi na ulici zase úžasně oblečení, fresh fastfoody, krásné cihlové domečky, všude britské vlajky. Aaaaa říkala jsem si, že jsem zase doma :D. Miluju Britániii nadevšechno!

Dorazili jsme na Victoria Station a šli do metra. První co nás trklo do očí byla obrovská reklama a na ní James May prosazující nějaké pivo :D. Metrem jsme dojely do hostelu u Earls Court stanice, nic přepychového, ale bylo to ještě docela levné, protože ceny ubytování v průběhu olympiády byly pekelné! A taky to bylo blízko Hyde Parku, protože jsme se bály, že bude možná kolabovat doprava, tak aby jsme tam došly i pěšky, ale doprava byla úplně v pohodě, všechno bylo v pohodě. Ve městě bylo možná i míň lidí něž normálně, spíš se tu poflakovali fanoušci ze všemožných koutů světa pořadatelé olympiády s visačkama.

V hostelu jsme se daly dohromady a vyrazily kam jinam než do centra! Vystoupily jsme na Picadilly a přes Carnaby jsme šli směrem na Oxford Street až k Hyde Parku. Cestou jsme se konečně poprvé vživotě podívaly do Pretty Green Liama Gallaghera, všude tam je na obrovských fotkách :D Hroznej narcis :D ale věci má pěkné. Pak jsme zašly ještě do pro nás kultovních obchodů Lazy Oaf, Urban Outfitters (nejvíc hipster obchod na světě) Top Shop a tak. Po skvělých bagetách z britského fresh bistra, jsme si šli lehnout do Hyde Parku. Už tu byly připraveny nekonečné řady kovových zábran pro očekávané fronty diváků. Před branami už seděl nedočkavý hlouček fanoušků. My jsme si lehly opodál na trávu a odpočívaly. Kolem sedělo plno lidí a užívali si krásného nědělního odpoledne v parku. Prostě dokonalý život. V půl čtvrté, hodinu před začátkem první kapely jsme se tedy odhodlaly vstoupit do areálu. Musely jsme projít přísnýma kontrolama jako důkladné prohledání našich tašek a projetí rentgenem na kov. A pak už jsme byly tam. Ani pásek na ruku nám nedali, nic, bídáci! A to jsem se tak těšila, že si ten pásek přodám k ostatním dvoum a pak si to vyfotím :D. Sakra.

Vešly jsme a před námi se otevřelo obrovské travnaté prostranství, bylo tu plno občerstvovacích stánků rozmanitých kuchyní světa. Připadaly jsme si jak na Glasto :D. Taky tu byl stánek s merchandasingem, a jiné zabavní stánky jako bývají na festivalech. Prostor pod stagí byl oddělen plotem. Bylo tu už dost lidí, ale spíš posedávali, takže se ještě vpohodě dalo mezi nimi prokličkovat a dostat se hodně k podiu. Po pulhodině přišli Bombay Bicycle Club. Nejsou špatní, líbí se mi jejich poslední singl. Jsou příjemní, pohodoví, zpěvák se neustále usmívá a je moc sympatický. Myslela jsem že v Británii budou fanoušci mnohem akčnější, ale také se jen spíše houpali do rytmu a spíš taky šetřili síly na Blur. Velký rozdíl byl ale v tom, že zpívali většinu textů, znali je, taky se to dalo čekat. Když po hodině Bombay dohráli lidé si zase sedli. Prostě pohodička. Plno jich dokonce odešlo koupit si pití. Neuvěřitelný já myslela, že budem stotisíc světelných mil od stage a budem se mačkat už teď, ale Britové to tak nehrotili, to se mi na nich hrozně líbí. Další kapela legendární New Order začli taky přesně na čas. Dědové na podiu i pod podiem, ale nenudila jsem se . Hrozně se mi líbili hloučky postarších chlapíků, kteří si tu přišli zavzpomínat na mládí a křepčili tu, jako by jim bylo zase patnáct. :D V Čechách by už na ně koukali jak na blázny.

Pak jsem si všimla, že na rohu podia stojí nějaký chlapík v džínové bundičce a mlynářské čepici. ANO! BYL TO SÁM DAMON ALBARN! Houpal se tam do rytmu a v zapadajícm slunci na nás házel prasátka tím svým zlatým zubem. I když vidět byl jen občas průhledem přes jiný lidi, tak jsem se tam do toho rohu neustále sklouzávala zrakem.

Pak přišli průkopníci Ska – The Specials , taky už letitý pánové. Ska mě vážně nebere, tak jsem tenhle set spíš přetrpěla. Lidi už taky dost skákali, protože to byla řízná muzika. Zase mě ale bavilo, že skákali všichni od dětí, přes paní až po dědy. Specials pak konečně odešli a my se posunuly ještě blíž vysuté rampy, po které pak bude chodit Damon. Byli jsem od ní tak čtyři metry a od plotu u podia tak osm metrů. Pak jsem při sledování dokumentu o této olypiádě a živých prostřihů na přípravu slatvnostního zakončení na stadionu. Jakmile se na obrazovce objevil nějaký Brit, co měl medaili lidi okamžitě křičeli. Super atmosféra, taky zpívali britskou hymnu!

A pak ve 22:10 se najednou na té velké obrazovce zničeho nic objevil obrovský nápis Blur, obrazovka se rozpůlila a začla se rozjíždět na obě strany, kde se zastavila a vytvořila tak dvě obrazovky pro přenos koncertu. Ruce mi spontálně vyletěly nahoru, konečně to bylo tu!

Na podiu byly velké dekorace dálničního mostu a pod ním světla, jako z obalu Under The Westway. První přišel Damon, vypadal přesně tak jak ho známe z fotek a videí, ani malý ani velký, v Fred Perry triku (tentokrát ne uplně klasickém), džínové bundičce a povislými džínami. Za ním přišli ostatní – Graham, Alex a Dave. Začali asi mou nejoblíbenější Girls And Boys a lidi okamžitě začali skákat. Bylo tu ale tolik lidí, že jsme se tu moc mačkaly a ztrácely pevnou půdu pod nohama. Asi to znáte, že si v takových případech ten koncert nemůžete moc užít, tak jsme se pár prvních písních přesunuly víc ke kraji davu. Tady to bylo lepší, ale zase jsme nebyly už tak blízko. Damon v jednu chvíli šel k divákům a obešel celý plot, někde se i zastavil a stoupnul si na něj zpíval z celých plic. Tady jsem litovala, že jsme udělaly chybu, měly jsme jí k plotu, na těhlech obrovských koncertech je to asi jediná možnost, jak si je užít. V kotli se moc mačkáte a dál už moc nevidíte a tak se díváte spíš na obrazovky. Zapeklitá situace.

Jinak Blur hráli asi všechno podstatné. Kromě Puritan a třeba There’s No Other Way. Při Tender, na který jsme se obvzláště těšila lidi okamžitě začali „Oh my babeee oh my babee, oh why... oh my ... „ prostě krása! Na živo se mi taky moc líbila This Is Low, s hymnickým refrénem, Song 2 a samozřejmě Parklife, kde přišel i Phill Daniels. Damon věnoval jednu z písní jejich krásným dětem. U Under The Westway říkal, že když psal tuto píseň tak si představoval jaké to bude až bude končit olympiáda. U poslední Universal měl Damon zase na krajíčku a s dojatým výrazem se mlčky díval do dálky na ten obrovský dav. Pak se najednou rozloučili, Damon vzal britskou vlajku, kterou mu tam někdo hodil a odkráčeli pryč.

Byl to zážitek ale zážitek na celý život, jak jsem si představovala to bohužel nebyl. Jestli by ještě Blur někdy hráli, tak bych na ně šla spíš do malého klubu, tam bych si je víc užila. Ale za tu cestu to rozhodně stálo!

Na hranicích nas vítal Mark.