středa 29. května 2013

John Grant to myslí vážně

O tomhle chlapíkovi se teď mluví všude možně. Před nedávnem totiž vydal svou druhou sólovou desku,  nad kterou už teď mlaskají kritici  z osvědčených světových plátků. Na její titulní fotce je něco tak podivného, že si tu placku uvnitř prostě musíte pustit, i kdybyste nechtěli. Sám John Grant tu sedí v perfektním obleku v nějaké country kavárně, jak vystřižené ze seriálu Twin Peaks. S knihou v ruce  a se solničkami v podobě soviček na stole se na vás dívá velmi podezíravým a vážným pohledem.
Tenhle výjev zárověň dokonale vystihuje celou podstatu toho, co se skrývá uvnitř - hodně rozmanité až rozporuplné album, které ale přesto drží pohromadě. Víří se v něm sedmdesátkové dark-elektro s přehnaně kýčově zamilovanými baladami, to vše slepené prvky country. A stejně tak rozmanitý a neuvěřitelný je dokonce i celý dosavadní život Johna Granta. Téměř pětačyřicetiletý depresemi strhaný homosexuál, s vizáží amerického dřevorubce a vikinga, dříve závislý na drogách a alkoholu, nikdy nepochopen svou rodinou.
To, co zní jako nepovedený inzerát do seznamky největších looserů, je ale opravdu jeho život ve zkratce.
John Grant se narodil v americkém Coloradu, později odjel studovat jazyky do Německa. Chtěl se stát také překladatelem, ale místo toho se mu děly věci, které se ke kariéře tlumočníka vůbec nehodí. Začal trpět panickými stavy a bát se pavouků, dokonce přestal navštěvovat výuku a vůbec  nevycházel z domu. Vrátil se tedy zpět do USA, kde po nějaké odmlce s přáteli založil kapelu The Czars (Carové). Po šesti albech se The Czars rozpadli a Grant zkusil sólovou dráhu. Jeho debut Queen of Denmark (nějak si na ty monarchy v názvech potrpí) se stal podle časopisu Mojo albem roku 2010.
I když se na povrchu zdálo všechno v pořádku, John Grant uvnitř bojoval s příliš silným vztahem k alkoholu a drogám. Jak sám říká v jednom rozhovoru: „Není to jen alkohol a drogy, můžu klidně zneužívat i cukřenku nebo polštářky z pohovky. Mám takové sklony k tomu prostě uletět, že pokaždé využiju všech možností k tomu to udělat.  Jen bych se chtěl opravdu vyhnout tomu být jeden z těch lidí, kterého pak najdou ležet ve vaně." Jeho problémům s drogami ještě přispíval né moc zrovna růžový vztah s jeho otcem. O jeho homosexualitě se doma nikdy nemluvilo. „Vždycky jsem cítil , že by byli mnohem víc rádi, kdybych byl drogově závislý než gay."  Ve skladbě Jesus Hates Fagots z předchozí desky Grant potrétuje svého otce jako krutého, absurdního misantropa. "Ani na Vánoce mu nevolám" říká Grant Měl bych to změnit".
Sám John Grant je velmi otevřený homosexuál. V mnoha textech zpívá o svém posledním partnerovi, s jehož rozchodem se doteď nemůže vyrovnat. Poznáte to už z názvů některých písní jako třeba It doesn't matter to him nebo Why you dont love me anymore. Minulý rok na festivalu Meltdown dokonce některým divákům asi spadnul kelímek, když Grant nečekaně před všemi ohlásil, že je HIV pozitivní.
Kvůli zdravotním potížím a možná také proto, aby si vyčistil hlavu a zapomněl na minulý vztah, se ve svých 43 letech rozhodl odstěhovat na Island. Tady svým vzhledem jistě zapadl, a tak si brzo našl nové kamarády mezi nimiž byl i Biggi Veira z Gus Gus, který mu pak pomohl nahrát novou desku Pale Green Ghosts.

Vypadá to, že se Grantovi podařilo ze sebe dostat všechny ty zelené duchy a snad tak bude mít ještě sílu vytvořit další minimálně stejně silnou desku, jako byla tahle.







PALE GREEN GHOSTS







BLACK BELT





GLACIER


úterý 21. května 2013

THE XX - LUCERNA, PRAHA REPORT



The XX v Lucerně byli jako šampaňské bez bublinek

Když se tu u nás The XX zastavili před více než třemi roky, přišli na ně tenkrát jen  šťastlivci, kteří tyto nováčky už stačili objevit. Ostatní si později rvali vlasy, jakou skvělou kapelu to propásli.
Včerejší Lucerna naopak praskala ve švech, pořadatelé hlásali vyprodáno. Vhodně vybraná předkapela Mount Kimbie svými klidnými tóny rozhoupala diváky do té pravé nálady a připravili tak kobereček pro hlavní hvězdu večera.
S plazivým uvodním tónem skladby Try se pak trojice z Londýna vynořila z husté mlhy a zpěvák Oliver Sim se hned s vážným pohledem začal vlnit do rytmu, jakoby se Lucerna houpala na vodě. Když se po chvíli ujal mikrofonu, bylo jasné, že o kvalitu zvuku se dnes bát nemusíme ... slyšeli jsme každé slovo. Bez toho by to nešlo! Vždyť jejich hudba z velké části stojí na silném a výrazném vokálu. A když se pak do zpěvu přidala i Romy, začalo se teprve něco dít. Oba kolem sebe začali kroužit a hrát jakoby jeden pro druhého. Oliver stále v permanentním pohupu s výrazem sebevědomého kapitána si jen občas ulízl svůj vlasový přehoz. Pomáhal tak dotvářet to zvláštní až trochu sexuální napětí, jež mezi nimi panovalo. Mnoho jejich textů také o milostných vztazích vypráví.
Jen někdy možná bylo zábavnější pozorovat, než poslouchat.
A tím se taky dostávame k  hlavnímu mínusu celého koncertu. Většinu písní zahráli v prodloužených verzích plných elektronického jamování, a tak se občas chytlavost a krása některých písní ztratila v záplavě tanečních beatů. Například Crystalized, píseň s největším koncertním potenciálem se jaksi rozplynula. Všichni hladově čekali až se konečně přijde ta famózní kytarová linka. Ta přišla, ale jaksi se jí nedostalo takové pozornosti, jakou by si zasloužila. Jestliže hudba téhle kapely spočívá v promyšlené kombinaci tichosti a hlasitosti, pomalosti a rychlosti, tak zde to nějak nefungovalo. Chybělo tam přesně to, co dělá dobrý koncert výborným a to je husí kůže u refrénu, na který se celou tu dobu těšíte. U vystoupení XX to bylo trochu čekání na Godota. Ano vím, že nejsou nějaká rocková kapela, kde by diváci hopsali na každý tón a samozřejmě jsem klidný koncert očekávala, ale prostě nepřišlo to místo, kdy se podíváte na strop a řeknete si "jo!"
Nakonec nejlepší byly stejně místa, kde se Jamie XX opřel do svých elektro bubínků a strhnul Lucernu k houpání se do rytmu jeho dubstepových někdy dokonce hawajských rytmů, to když usedl ke svému hangu .
Setlist koncertu byl dobře vyvážený kombinací méně výrazných songů z Coexist a řekněme "šťavnatějších" písní z debutu. Po patnácti odehranýc kouscích najednou Lucernu rozzářilo velké X z překřížených laserů a trojice v černém na chvilku zmizela v zákulisí, aby se opět vrátili a završili své vystoupení královským Intrem spojeným se singlem Angels. The XX odehráli opravdu kvalitní koncert, jen byl trochu jako odstáté šampaňské. Stále chutná, jen už vás tak nepolechtá na jazyku.