John Grant to myslí vážně

O tomhle chlapíkovi se teď mluví všude možně. Před nedávnem totiž vydal svou druhou sólovou desku,  nad kterou už teď mlaskají kritici  z osvědčených světových plátků. Na její titulní fotce je něco tak podivného, že si tu placku uvnitř prostě musíte pustit, i kdybyste nechtěli. Sám John Grant tu sedí v perfektním obleku v nějaké country kavárně, jak vystřižené ze seriálu Twin Peaks. S knihou v ruce  a se solničkami v podobě soviček na stole se na vás dívá velmi podezíravým a vážným pohledem.

Tenhle výjev zárověň dokonale vystihuje celou podstatu toho, co se skrývá uvnitř - hodně rozmanité až rozporuplné album, které ale přesto drží pohromadě. Víří se v něm sedmdesátkové dark-elektro s přehnaně kýčově zamilovanými baladami, to vše slepené prvky country. A stejně tak rozmanitý a neuvěřitelný je dokonce i celý dosavadní život Johna Granta. Téměř pětačyřicetiletý depresemi strhaný homosexuál, s vizáží amerického dřevorubce a vikinga, dříve závislý na drogách a alkoholu, nikdy nepochopen svou rodinou.

To, co zní jako nepovedený inzerát do seznamky největších looserů, je ale opravdu jeho život ve zkratce.

John Grant se narodil v americkém Coloradu, později odjel studovat jazyky do Německa. Chtěl se stát také překladatelem, ale místo toho se mu děly věci, které se ke kariéře tlumočníka vůbec nehodí. Začal trpět panickými stavy a bát se pavouků, dokonce přestal navštěvovat výuku a vůbec  nevycházel z domu. Vrátil se tedy zpět do USA, kde po nějaké odmlce s přáteli založil kapelu The Czars (Carové). Po šesti albech se The Czars rozpadli a Grant zkusil sólovou dráhu. Jeho debut Queen of Denmark (nějak si na ty monarchy v názvech potrpí) se stal podle časopisu Mojo albem roku 2010.

I když se na povrchu zdálo všechno v pořádku, John Grant uvnitř bojoval s příliš silným vztahem k alkoholu a drogám. Jak sám říká v jednom rozhovoru: „Není to jen alkohol a drogy, můžu klidně zneužívat i cukřenku nebo polštářky z pohovky. Mám takové sklony k tomu prostě uletět, že pokaždé využiju všech možností k tomu to udělat.  Jen bych se chtěl opravdu vyhnout tomu být jeden z těch lidí, kterého pak najdou ležet ve vaně." Jeho problémům s drogami ještě přispíval né moc zrovna růžový vztah s jeho otcem. O jeho homosexualitě se doma nikdy nemluvilo. „Vždycky jsem cítil , že by byli mnohem víc rádi, kdybych byl drogově závislý než gay."  Ve skladbě Jesus Hates Fagots z předchozí desky Grant potrétuje svého otce jako krutého, absurdního misantropa. "Ani na Vánoce mu nevolám" říká Grant Měl bych to změnit".

Sám John Grant je velmi otevřený homosexuál. V mnoha textech zpívá o svém posledním partnerovi, s jehož rozchodem se doteď nemůže vyrovnat. Poznáte to už z názvů některých písní jako třeba It doesn't matter to him nebo Why you dont love me anymore. Minulý rok na festivalu Meltdown dokonce některým divákům asi spadnul kelímek, když Grant nečekaně před všemi ohlásil, že je HIV pozitivní.

Kvůli zdravotním potížím a možná také proto, aby si vyčistil hlavu a zapomněl na minulý vztah, se ve svých 43 letech rozhodl odstěhovat na Island. Tady svým vzhledem jistě zapadl, a tak si brzo našl nové kamarády mezi nimiž byl i Biggi Veira z Gus Gus, který mu pak pomohl nahrát novou desku Pale Green Ghosts.

Vypadá to, že se Grantovi podařilo ze sebe dostat všechny ty zelené duchy a snad tak bude mít ještě sílu vytvořit další minimálně stejně silnou desku, jako byla tahle.

PALE GREEN GHOSTS

BLACK BELT





GLACIER