John Grant to myslí vážně

O tomhle chlapíkovi se teď mluví všude možně. Před nedávnem totiž vydal svou druhou sólovou desku,  nad kterou už teď mlaskají kritici  z osvědčených světových plátků. Na její titulní fotce je něco tak podivného, že si tu placku uvnitř prostě musíte pustit, i kdybyste nechtěli. Sám John Grant tu sedí v perfektním obleku v nějaké country kavárně, jak vystřižené ze seriálu Twin Peaks. S knihou v ruce  a se solničkami v podobě soviček na stole se na vás dívá velmi podezíravým a vážným pohledem.

Tenhle výjev zárověň dokonale vystihuje celou podstatu toho, co se skrývá uvnitř - hodně rozmanité až rozporuplné album, které ale přesto drží pohromadě. Víří se v něm sedmdesátkové dark-elektro s přehnaně kýčově zamilovanými baladami, to vše slepené prvky country. A stejně tak rozmanitý a neuvěřitelný je dokonce i celý dosavadní život Johna Granta. Téměř pětačyřicetiletý depresemi strhaný homosexuál, s vizáží amerického dřevorubce a vikinga, dříve závislý na drogách a alkoholu, nikdy nepochopen svou rodinou.

To, co zní jako nepovedený inzerát do seznamky největších looserů, je ale opravdu jeho život ve zkratce.

John Grant se narodil v americkém Coloradu, později odjel studovat jazyky do Německa. Chtěl se stát také překladatelem, ale místo toho se mu děly věci, které se ke kariéře tlumočníka vůbec nehodí. Začal trpět panickými stavy a bát se pavouků, dokonce přestal navštěvovat výuku a vůbec  nevycházel z domu. Vrátil se tedy zpět do USA, kde po nějaké odmlce s přáteli založil kapelu The Czars (Carové). Po šesti albech se The Czars rozpadli a Grant zkusil sólovou dráhu. Jeho debut Queen of Denmark (nějak si na ty monarchy v názvech potrpí) se stal podle časopisu Mojo albem roku 2010.

I když se na povrchu zdálo všechno v pořádku, John Grant uvnitř bojoval s příliš silným vztahem k alkoholu a drogám. Jak sám říká v jednom rozhovoru: „Není to jen alkohol a drogy, můžu klidně zneužívat i cukřenku nebo polštářky z pohovky. Mám takové sklony k tomu prostě uletět, že pokaždé využiju všech možností k tomu to udělat.  Jen bych se chtěl opravdu vyhnout tomu být jeden z těch lidí, kterého pak najdou ležet ve vaně." Jeho problémům s drogami ještě přispíval né moc zrovna růžový vztah s jeho otcem. O jeho homosexualitě se doma nikdy nemluvilo. „Vždycky jsem cítil , že by byli mnohem víc rádi, kdybych byl drogově závislý než gay."  Ve skladbě Jesus Hates Fagots z předchozí desky Grant potrétuje svého otce jako krutého, absurdního misantropa. "Ani na Vánoce mu nevolám" říká Grant Měl bych to změnit".

Sám John Grant je velmi otevřený homosexuál. V mnoha textech zpívá o svém posledním partnerovi, s jehož rozchodem se doteď nemůže vyrovnat. Poznáte to už z názvů některých písní jako třeba It doesn't matter to him nebo Why you dont love me anymore. Minulý rok na festivalu Meltdown dokonce některým divákům asi spadnul kelímek, když Grant nečekaně před všemi ohlásil, že je HIV pozitivní.

Kvůli zdravotním potížím a možná také proto, aby si vyčistil hlavu a zapomněl na minulý vztah, se ve svých 43 letech rozhodl odstěhovat na Island. Tady svým vzhledem jistě zapadl, a tak si brzo našl nové kamarády mezi nimiž byl i Biggi Veira z Gus Gus, který mu pak pomohl nahrát novou desku Pale Green Ghosts.

Vypadá to, že se Grantovi podařilo ze sebe dostat všechny ty zelené duchy a snad tak bude mít ještě sílu vytvořit další minimálně stejně silnou desku, jako byla tahle.

PALE GREEN GHOSTS

BLACK BELT





GLACIER

THE XX - LUCERNA, PRAHA REPORT

The XX v Lucerně byli jako šampaňské bez bublinek

Když se tu u nás The XX zastavili před více než třemi roky, přišli na ně tenkrát jen  šťastlivci, kteří tyto nováčky už stačili objevit. Ostatní si později rvali vlasy, jakou skvělou kapelu to propásli.

Včerejší Lucerna naopak praskala ve švech, pořadatelé hlásali vyprodáno. Vhodně vybraná předkapela Mount Kimbie svými klidnými tóny rozhoupala diváky do té pravé nálady a připravili tak kobereček pro hlavní hvězdu večera.

S plazivým uvodním tónem skladby Try se pak trojice z Londýna vynořila z husté mlhy a zpěvák Oliver Sim se hned s vážným pohledem začal vlnit do rytmu, jakoby se Lucerna houpala na vodě. Když se po chvíli ujal mikrofonu, bylo jasné, že o kvalitu zvuku se dnes bát nemusíme ... slyšeli jsme každé slovo. Bez toho by to nešlo! Vždyť jejich hudba z velké části stojí na silném a výrazném vokálu. A když se pak do zpěvu přidala i Romy, začalo se teprve něco dít. Oba kolem sebe začali kroužit a hrát jakoby jeden pro druhého. Oliver stále v permanentním pohupu s výrazem sebevědomého kapitána si jen občas ulízl svůj vlasový přehoz. Pomáhal tak dotvářet to zvláštní až trochu sexuální napětí, jež mezi nimi panovalo. Mnoho jejich textů také o milostných vztazích vypráví.

Jen někdy možná bylo zábavnější pozorovat, než poslouchat.

A tím se taky dostávame k  hlavnímu mínusu celého koncertu. Většinu písní zahráli v prodloužených verzích plných elektronického jamování, a tak se občas chytlavost a krása některých písní ztratila v záplavě tanečních beatů. Například Crystalized, píseň s největším koncertním potenciálem se jaksi rozplynula. Všichni hladově čekali až se konečně přijde ta famózní kytarová linka. Ta přišla, ale jaksi se jí nedostalo takové pozornosti, jakou by si zasloužila. Jestliže hudba téhle kapely spočívá v promyšlené kombinaci tichosti a hlasitosti, pomalosti a rychlosti, tak zde to nějak nefungovalo. Chybělo tam přesně to, co dělá dobrý koncert výborným a to je husí kůže u refrénu, na který se celou tu dobu těšíte. U vystoupení XX to bylo trochu čekání na Godota. Ano vím, že nejsou nějaká rocková kapela, kde by diváci hopsali na každý tón a samozřejmě jsem klidný koncert očekávala, ale prostě nepřišlo to místo, kdy se podíváte na strop a řeknete si "jo!"

Nakonec nejlepší byly stejně místa, kde se Jamie XX opřel do svých elektro bubínků a strhnul Lucernu k houpání se do rytmu jeho dubstepových někdy dokonce hawajských rytmů, to když usedl ke svému hangu .

Setlist koncertu byl dobře vyvážený kombinací méně výrazných songů z Coexist a řekněme "šťavnatějších" písní z debutu. Po patnácti odehranýc kouscích najednou Lucernu rozzářilo velké X z překřížených laserů a trojice v černém na chvilku zmizela v zákulisí, aby se opět vrátili a završili své vystoupení královským Intrem spojeným se singlem Angels. The XX odehráli opravdu kvalitní koncert, jen byl trochu jako odstáté šampaňské. Stále chutná, jen už vás tak nepolechtá na jazyku.

James Blake - Overgrown recenze

James Blake opět kouzlí s tichem

James Blake, ano ten talentovaný mladík, kolem něhož byl před lety díky věštcům z BBC Sound of takový humbuk. Právě teď vydává kritikou očekávané druhé album.

Už od prvních vypuštěných singlů bylo jasné, že James pokračuje ve své zavedené lajně melancholicky minimalistkého elektronického soulu s prvky dubstepu. A zdá se, že opět velmi úspěšně. James Blake se na Overgrown nijak výrazně stylově neposouvá od svého debutu. Proč by taky měnil, to co mu jde nejlépe, že?

Overgrown je deska, která vás vtáhne do svých útrob, útočí na vaše emoce. Obsahuje mnoho téměř bezzvučných míst a přesto vás nenechá vydechnout. Neustálé bublající zvuky a šumy na posluchače působí znepokojivou až tísnivou atmosférou, avšak v každém songu se najde nějaké to světlější místo, které vás vytáhne z té chladné tmavé jeskyně.

Když posloucháte Blakeovu hudbu, je to jako byste proplouvali mořskou úžinou,  zahalenou do ranní husté mlhy plné šumů a pravidelného rytmu... až najednou se před vámi z mlhy vynoří kousek útesu nebo proletí racek v podobě nečekaného zvukového zvratu nebo osamocených tónů, které zazní téměř do ticha a zase se utichnou. Jeho skladby jsou výstišnou ukázkou, že minimalistická hudba nemusí být vůbec nudná, ale plná napětí a překvapení. Naopak se při jeiich poslechu zdá, že na minimalistické hudbě se toho dá více ukázat. James Blake si právě těmi dlouhými tichy a opakujícím se rytmem postupně postaví pevné schůdky k epickému konci, nad kterým se naše uši, už tolik dychtící po nějakém výraznějším melodii úpně rozplynou.

Jeho tvorbu je takový protest na současnou popovou produkci v mainstreamových rádiích a její přehlcenost zvukem. Méně je někdy více a tady to platí dvojnásob. Ovegrown je výborná deska do auta, kde se uzavřete jako do vakua a můžete vychutnávat každý tón a Jamesův bezchybný zpěv.

Zpěv je také jeden z pilířů, na kterém deska stojí. James Blake nejen že umí zpívat, ale ještě svůj hlas používá jako další nástroj. Za všechno mluví například singl Retrograde, kde jeho hlasová pulsující melodie vytváří další zvukovou vrstvu. Skladby jsou obecně hodně postavené na vrsvení jednotlivých zvuků, které se často všechny spojí na konci v závěrečné hymně.

Nebo výborný Digital Lion, který se z dlouhého meditování promění do nečekaně rychlého rytmu. Vine se jako cesta vlakem, čím dál více divočejší krajinou.Takové překvapení mě na Overgrown baví nejvíce.

Pak jsou tu i písně jako Dlm nebo Our Love Come Back, velmi romanitciké skladby posvené jen na kombinaci klavíru a zpěvu. Konečně tu James nechá vyniknout své hře na klavír, kterou studoval, ale pro mě jsou tyto songy až příliš romantické a konvenční. Ale jinak příjemné odpočinutí od elektronických šumů. Poslední složku alba tvoří skladba Take a fall For Me, kde si James blake přizval ke zpěvu legendu amerického rapu RZA z Wu Tang Klan. hudební podkres pod rapem je celkem zajímavý, ale rap nijak. Tahle skladba je pro mne tím nejslabším článkem.

Blakeovo druhá deska se kvalitou určitě vyrovná debutu. Je to takový romantismus 21. století, příjemné odpočinutí od zvukové přesycenosti našeho současného moderního života. Takový ostrůvek klidu, jež všichni občas potřebujeme. Mě tudíž nezbývá nic jiného, než jeho poslech všem doporučit.

Písně s nejlepšíma předehrama na světě

Někdy si myslím, že pořádný song by měl taky začínat pořádnou dlouhou předehrou bez zpěvu a postupně se rozvinout. Mnoho kapel takhle pracuje, především ty psychedelické,  nejméňe asi dlouhé předehry používají interpreti, kteří hrají punk nebo rychlý rock.

Vybrala jsem ty písně, u kterých mi vždycky na začátku stoupá husí kůže.

 Možná vám hodně videí nepujde spustit zde, ale až na youtube, za to může blbý Vevo.

Joy Division mají obecně jedny z nejlepších předeher, dávají si na tom záležet, u Dead Souls se to táhne až do poloviny dély songu!!! Ale vím, že mě to snad nikdy neomrzí,




Tak tohle je klasika, úžasně se to rozvíjí, postupně se přidávají nástroje. Tohle musim jednou slyšet naživo.





Jako když jede lokomotiva, pořád dokola a když se přidá ten dokonalý Calebův zpěv ...




Teď tenhle song použila jedna britská reklama a vždycky mě z toho mrazí, jeden z nejlepších songů na světě s jedním z nejlepíšch začátků.




Lokomotiva podobně jako u KOL, výborný.





Baví mě ten špinavý buben, jak kdyby někdo bouchal do kýblů a pak ten uhlazený zpěv a kytara, má to hroznou sílu.




Píseň s krásnou atmosférou, skoro filmová.




Psychedelická  Still Life. Prostě te smyčka jede celou naprosto celou písní.





Asi můj nejoblíbenější song od Kills, díky bohu že ho zahráli na Frequency.




Můj výběr uzavírá jediní akustická píseň - Out of Time od Blur.