MUSIC COLLECTOR AWARDS 2012

Když se vždy ohlídnu za uplynulým rokem, nějak si nemůžu ze začátku vždy vzpomenout na dobré kapely, které mě zaujaly a považuju ho za slabší ročník. Po chvíli si ale rozpomenu na skvělé Maccabees, Big Pink nebo Miike Snow a hned si zase říkám, že to vlastně tak špatné nebylo. Jen se moc neobjevovali skupiny, do kterých bych se vyloženě zamilovala a jela na ně třeba i do zahraničí. To byly jen Big Pink a Awolnation, z nichž ty druhé jsem opravdu viděla. Big Pink stále zůstávají v mém wishlistu. Také by se sem možná už dali zařadit i Foals, kteří nedávno vydali první singl z nové desky a já už teď cítím, že se do nich čím dál víc zamilovávám a asi pujdu na jejich gig v Londýně (no teda asi určitě). Ale radši je zařadím až do roku 2013, ve kterém vydají album. Každopádně je to skupina, která teď u mě vede na plné čáře. Po tom, jako vždy slabším podzimu, kdy nikdo nepřišel s ničím oslnivým. Rok 2013 už ale vypadá slibněji, chystá se album Nica Cavea, Depeche Mode nebo Horrors.

NOMINACE:

ZPĚVÁK ROKU:

Plan B

James Blake

Gotye

ZPĚVAČKA ROKU:

Grimes

Lana Del Rey

SKUPINA ROKU:

Awolnation

Maccabees

The Big Pink

Band of Skulls

Alt - J

ALBUM ROKU:

The Big Pink – Future This

Awolnation – Megalitic Symphony

The Maccabees – Given To The Wild

Lana Del Rey – Born To Die

SKLADBA ROKU:

The Big Pink – Give It Up

Awolnation – Sail

The Maccabees – Pelican

Bombay Bicycle Club – Shuffle

Electric Quest – This Head I Hold

Miike Snow – Paddling Out

(můj) KONCERT ROKU:

The Black Keys v londýnské O2

Awolnation na Jamrocku

Electronic Beats 2012 v Arše (především The Whitest Boy Alive)

Blur v Hyde Parku

Franz Ferdinand na Rock for People

VIDEOKLIP ROKU:

Miike Snow – Devil’s Work

The Maccabees – Pelican

Lana Del Rey – Video Games

OBJEV ROKU:

Lana Del Rey

Awolnation

Alt J

 

MUŽ ROKU:

Robbie Furze – The Big Pink

Aaron Bruno – Awolnation

Orlando Weeks – The Maccabees

PRŮŠVIH ROKU:

nic moc nové album The XX

bouřka na Rock For People

Lana Del Rey – zpěv na živo

NEJLEPŠÍ ALBUM ARTWORK:

The XX

The Maccabees

Band of Skulls

WINNERS:

ZPĚVÁK ROKU:

James Blake

Přinesl něco zcela nového. Minimalistická udba, kde si můžete vychutnat každý tón.

James Blake je něco jako The XX ale je jen jeden. Tady opravdu platí, že méně je někdy více.

ZPĚVAČKA ROKU:

Lana Del Rey

Asi se budete divit ale Lana Del Rey datummem vydání svého průlomového alba Born To Die spadá už do tohohle roku. Vyšlo totiž hned na jeho počátku a pro mě je to jedna z nejlepších zpěvaček za poslední dekádu.

SKUPINA ROKU:

Awolnation

Omlouvám se, protože jejcih album spadá do minulého roku, ale to jsem je ještě neznala. Prostě jim to musím dát, Awolnation jsou v mé hudbě  opravdu velký mezník. Jeich debutové album je neuvěřitelně zábavné od začátku do konce, jsou originální tím, že mýchají hlava nehlava několik hudebních stylů a tak dále. J

Kdyby to mělo být spravedlivě, tak bych tuto cenu udělila návrátivším se Big Pink, kterým se letošní album taky hrozně povedlo.

ALBUM ROKU:

Awolnation – Megalitic Symphony

V podstatě bych k tomu řekla to samé jako k minulé kategorri. A Big Pink jsou hned za nimi.

SKLADBA ROKU:

The Big Pink – Give It Up

Tuhle písničku bych mohla slyšet pořád dokola, baví mě, bere si to nejlepší z osmdesátek, skvělý klip, hrozně chytlavá přitom celkem alternativní.

(můj) KONCERT ROKU:

Electronic Beats 2012 v Arše (především The Whitest Boy Alive)

Je to nerozhodně s Black Keys v Londýně, ale prostě Whitest Boy jsou vyloženě koncertní kapela. Hrozně příjemný koncert.

Čekala jsem že nejlepší koncert v životě budou Blur, ale bylo tam až moc lidí, na to abychom si to pořádně užili. Takže poučení : na tak obrovské koncerty nechodit.

VIDEOKLIP ROKU:

Miike Snow – Devil’s Work

To jak hlavní postava běží po prázdné pouštní silnici je záběr, který asi nikdy nevymažu z hlavy.

OBJEV ROKU:

Lana Del Rey

Pro mě by to byli zas Awol, ale Lana bude možná druhá Maddona. Jjejí songy jsou docela alternativní, přesto je hrajou v rádiích. Přijemné a chytlavé, všechny klipy dokonalé.

MUŽ ROKU:

Aaron Bruno – Awolnation

Musím k tomu něco dodávat? Ti co mě zanjí pochopí. Blonďatý pohledný surfař, inteligentní a se vkusem pro oblékání a taky skvěle skládá. Jen někdy moc řve :)

PRŮŠVIH ROKU:

bouřka na Rock For People

To že bouřka zrušila takové hvězdy jako Faith No More nebo Refused by mi ani nevadilo, protože jsem tam kvůli nim nejela. Ale že musela přijít zrovna při Naïve – mojí nejoblíbeněkší písničce od Kooks, to jí nikdy nezapomenu!

NEJLEPŠÍ ALBUM ARTWORK:

The XX

Miluju to jednoducjé X, mám i jejich tričko.

Foals se vracejí v nové a mnohem lepší formě !

Před dvěma roky jsem samozřejmě zaznamenala jejich průlomové druhé album Total Life Forever a singly jako Spanish Sahara. Všichni je chválili, ale na mě byly pořád moc unylý a pomalý.
Ale to se však, jak se podle prvních singlů zdá, právě s novou deskou změnilo. Už mne zaujal song jménem My Number, který hráli asi před měsícem v show Joolse Hollanda a pak jsem ještě někde slyšela nový singl Inhaler. Obě písně jsou víc do funky, víc taneční a hlavně mnohem víc sexy. Hodně mě baví a doufám, že takhle dobrá bude i celá deska, která má vyjít 11. února a ponese název Holy Fire.
Foals taky trochu změnili i vizuální styl, nosí bundičky s asijskými vzory, trika s ohrnutými rukávy a osmdesátkové vintage košile. :D

OBAL DESKY MĚ FASCINUJE, SNAD SI JI KVŮLI TOMU I KOUPÍM!

OBAL SINGLU INHALER A OPRAVDU JAPONSKÉ VLIVY

INHALER

Hrozně se mi líbí ten vysoký zpěv a zatím ta docela hluboká kytara, prostě to má šťávu. Mohli by přijet na Frequency festival ;-) do Čech už ani radši nedoufám

MY NUMBER
:D trochu jak z osmdesátkové diskotéky, ale je to sranda
"You don't have my number  dum dum dum  dum  ....... We don't need each other dum dum dum dum......" :D prostě super

(Jo jinak to mě zaujalo ... maminka zpěváka Yannis Philippakis je židovka z Jižní Afriky a táta je Řek. Opravdu zajímavá kombinace, no sám vypadá docela zajímavě.)

BLACK KEYS A MACCABEES V LONDÝNĚ – REPORT

Když jsem vybírala na který z mnoha londýnských koncertů koupit lístky, volba byla celkem jasná. Například teď před Vánoci je to tu opravdu nabité, v jednom týdnu tu například hrají Band of Skulls, The XX, Plan B ... všechno tohle by mě lákalo, ale prostě spojení dvou tak výborných kapel jako Black Keys a Maccabees a ještě k tomu v Londýnské O2 aréně! To se jsem prostě nemohla propásnout.

Bohužel lístky už byly vyprodané, takže jsem je musela koupit mnohem dráž přes Viagogo, ale za u cenu to stálo!

Na koncert jsme se vydaly společně se ségrou (ta ještě společně s mým tátou mě právě přijela v tomto období navštívit do Londýna).

Londýnská O2 aréna je ta obrovská bílá placka vypadající trochu jak mimozemská spaceship, která přistála na břehu Temže. Konají se tam ty největší hudební, sportovní a  jiné akce. Nedávno k ní taky postavili lanovku (Emirates Cable Car), jež vede z druhého břehu přes řeku. Tak mě napadlo, že by bylo hodně cool dojet na koncert lanovkou! :D Pro Joss to možná nebyl nejpříjemnější zážitek na světě :D ale daly jsme to!. Už když jsem se blížili k O2 bylo vidět, že tahle hala nemá jen jedno využití. Venku se lidi točili na velkém řetízkáči, vedle bylo 3D kino, uvnitř kolem dokola desítky restaurací,  bary, diskotéky, výstava o britské hudbě a mnoho dalších možností jak strávit čas. To není jako naše O2 aréna, tady to prostě žije, ikdyž zrovna žádný koncert není. Dokonce je teď nějaká akce, že můžete připoutaní vylézt na střechu O2 a kochat se výhledem na Londýn. :D ty už neví, co by pro ty lidi vymysleli.

No my jsme však horolezčit nechtěly a vydaly jsme se přímo ke vchodu F, kde už čekala docela fronta  na otevření brány. V 18:30 pak začli pouštět lidi. Při příchodu do samotné koncertní haly, jsem nebyla tak ohromena, jak bych čekala. Je to velká hala, ale né zas tak obrovská, jak bych čekala a prostor na stání je snad menší než v pražské aréně. No každopádně to je lepší, protože se tu nemačká pak tolik lidí.

Ještě před najitím si místa jsme si ale samozřejmě chtěly odložit zimní kabáty, ale nikde nebyl nápis Cloackroom, po zeptání se staffu jsme zjistily, že tu opravdu žádná šatna není! To si dělají srandu? To tam budem skákat v kabátech! No nic, možná to mají kvůli nějakým bezpečnostím opatřením, ale nevím teda jakým.

Před sedmou jsme si šli sednout blízko podia, tak sedm metrů od plotu, zas tak blízko jsme být nepotřebovaly protože v obou skupinách nemáme žádného vyloženě idola (i když Orlando Weeks je docela fešák :D) Ostatní to taky moc nehrotili, seděli na zemi a povídali si. Proto mám ráda koncerty v Británii, nikdo se nikam moc necpe.

Já se sestrou jsme si třeba krátily čekání tím, že jsme navzájem hádaly kapely.

Pak ale odbila osmá hodina a tudíž přesně včas na scénu nastoupili The Maccabees, skupina kterou jsme nemusela při prvním albu, ale to jejich poslední považuju snad za album roku. Orlando tentokrát neměl malou padací čepičku, (kterou teď tady v Londýně všichni nosí), ale měl učesané vlasy dozadu, jak to teď nosívá. Hrály 45 minut a zahráli vše podstatné, nejvíc jsem si užila asi hit Can you give it, kde se lidi nejvíc zapojovali. Pak miluju Pelican, Child nebo Feel  To Follow, ale přeci jen Maccabees jsou klidnější kapela, takže se na ně nedá tak skákat a podobně, ale i tak to byl příjemný koncert. I když jsem si myslela že to třeba na konci těhlech tří písní lidé víc rozjedou.

Pak se přestavovala stage a asi po půl hodině přišli konečně i chlapíci z Ohia!

Nejprve byly vidět jen jejich siluety jak přichází a až pak se objevili zpoza podia. Tenhle nápad se mi hrozně líbil a vůbec výtvarné řešení celého koncertu bylo výborné. Skvělé jednocuché projekce, třeba jen jedoucího auta nebo krajiny.. prostě videí, které se hodily k jejich songům. Nebo live záběry samotných Black Keys ale převedené do jen do černobílích linkek.

Black Keys zahráli 22 písní, asi tam bylo všechno co jsem chtěla. Lidi to rozeli víc než jsem čekala a skákali, dělali moshpity atd. Nejlepší live byly asi Dead And Gone, Gold On The Ceiling, Run Right Back, samozřejmě i Lonely Boy, ale to už byli lidi ke konci docela unavení.

Při Everlasting Light se dolů spustila velká disko koule a házela tisíce odlesků na celou aréna... krásná atmosféra!

Koncert Black Keys můžu zařadit mezi jedny z nejlepších koncertů, které jsem zažila i když jsem to vůbec nečekala. Nejsou ani moje nějaká nějaká zbožňovaná kapela. Vlastně mám od nich vyloženě ráda jen tak deset písní. Ale prostě úspěch koncertu minimálně z poloviny tvoří diváci a tady byli výborní. Nesnášim když já bych třeba skákala a křičela, ale lidi kolem mějen stojí a  ani se nehnou, tady se hýbali ostošest a bylo na nich vidět, že si to chtějí taky pořádně užít.

Teď doufám ještě víc, že Black Keys vyhrají všechny své nominace na Grammy.

 PLAYLIST MACCABEES:

BLACK KEYS:

JEDEME LANOVKOU! :D

O2 ARENA

 SESTRA

MACCABEES

 ČERNÝ KLÍČE

VSTUP DO KONCERTNÍ HALY

 

 VIDEA

THE MACCABEES:

THE BLACK KEYS -LITTLE BLACK SUBMARINES

THE BLACK KEYS - EVERLASTING LIGHT

 

Bobby Womack – The Bravest Man In the Universe minirecenze

Jednou jsem se na YouTube koukla na na video The Making Of The Bravest Man in The Universe. Byla jsem zvědavá, protože spojení Damona Albarna a Bobbyho Womacka se už jednou v minulosti náramně povedlo a vznikl z toho úžasný song Stylo od Gorillaz. Bobby Womack má charismatický hlas a rozhodně umí zpívat a Damon zase umí skládat a dodat k tomu současný elektronický sound. Přesně to se stalo i na tomto albu, jež Damon produkoval ještě společně s Richardem Russellem. Asi nejlepší song ze všech a taky jeden ze singlů je hned první stejnojmenný s názvem alba. Když se přidá to elektronické bicí, tak hned víte, že jste si tohle album vybrali správně. Má to atmosféru dynamiku, hodně tam cítím vliv Damona v těch podivných žabičkových elektronických aranžmá – a to platí na celé album.
Hned druhý song je také singl. Dobrý, ale možná ještě lepší je (Funk Version) této písně v rozšířené verzi tohoto alba, kde je přidán rychlý rytmus do pozadí. To piánko je zase jasný Damon :D. Za zmínku stojí určitě i píseň Daygo Reflection s doprovodem Lany Del Rey. Výborná kombinace hlasů – Bobby a Lana ! If There Wasn’t Something There se taky povedla, má zvláštní jakoby až dramatickou filmovou atmosféru. Následující Love Is Gonna Lift You Up mi na první poslech připadala až moc jednoduchá. Ale pak zjistíte, že vás vlastně taky hrozně baví právě tím chytlavým a jednoduchým refrénem.  Poslední song Jubilee jsou dvě minuty  konstatního elektronického rytmu a dotoho v podstatě vokální jamování- super!

Je to neuvěřitelné, ale Bravest man In The Universe je Womackovo už 27. studiové album! Poslední album vydal před dvanácti lety, ale to byly jen nazpívané vánoční písně. Takže tahle nahrávka vznikla po opravdu veké pauze. Myslím, že Bobby ani nečekal, že ještě kdy něco natočí, vždyť taky za chvíli oslaví sedmdesátiny.  V jednom rozhovoru řekl, že byl nadšený, když mu Damon zavolal s nápadem natočit další album.
Na coveru desky je je ruka Bobbyho Womacka s otočeným palcem a dvěma černě nalakovanými nehty. Myslím, že tahle fotky přesně vystihuje, to co pak slyšíte z desky. Úplně nevíte, co si o tom vlatně máte myslet, ale baví vás to.

CELKOVÉ HODNOCENÍ ALBA:

1."The Bravest Man in the Universe" *****

2. "Please Forgive My Heart" **

3."Deep River" *

4. "Dayglo Reflection" (featuring Lana Del Rey) ***

5. "Whatever Happened to the Times" **

6. "Stupid Introlude" (featuring Gil Scott-Heron) **

7. "Stupid" **

8. "If There Wasn't Something There" ****

9. "Love is Gonna Lift You up" ***

10. "Nothin' Can Save Ya" (featuring Fatoumata Diawara) **

11. "Jubilee (Don't Let Nobody turn You Around)" ***

MAKING OF:

 BRAVEST MAN NEJ SONG:






DAYGO REFFLECTION FEAT LANA DEL REY

IF THERE WASN'T SOMETHING THERE:

 

COLIN FIRTH ON THE RED CARPET

Dneska jsme byly s mou kamarádkou z Norska na premiéře nového komediálního filmu Gambit, kde hrají takové hvězdy jako Colin Firth, Alan Rickman (Snape z Harry Pottera) nebo Cameron Diaz.
O filmu vlastně nic moc nevím, šla jsem tam jen kvůli prvnímu jmenovanému. Ale alespoň jsem viděla trailer a přečetla si o čem film vypráví ... Harry Dean (Colin Firth) se chystá ukrást obraz jednomu boháči, ale jeho plán postrádá jednu část - pomoc krásné ženy. Ideální kandidátku objeví v Nicole (Cameron Diaz). Sám je jí natolik okouzlen, že následuje série několika chyb, které narušují jeho plán. (Díky Csfd)

Premiéra se konala na Leicester Square, ostatně jako skoro všechny premiéry v Londýně. Je to krásné náměstí se spoustou klasických kin, z nichž nejslavnější je asi Odeon. Premiéra Gambitu byla, ale ve vedlejším kině Empire. Z téhle užitečné stránky http://markmeets.com/#/film-premieres/4562408561 jsem zjistila, že hvězdy budou přicházet mezi 5:15 a 6:15 pm. Protože jsme chtěly být ve předu, tak jsme na místo dorazily už ve tři, ale nebylo tu tolik lidí jako na Skyfall, takže jsme ještě zašly do M&M Worldu, kde mají naprosto všechno s motivy těchto slavných bonbonů a hlavně ty bonbóny, že :D. Tak jsme si jich pár koupily do pytlíčku, aby jsme si taky zkrátily čekání na celebrity arrivals.
Pak jsme si stouply na začátek bariér, nebyl tu ještě červený koberec, ale myslely jsme si, že hvězdy tu taky budou muset procházet. Ale pak jsem se ještě radši šla zeptat chlapíků, co to tady připravovali, jestli tu budou herci procházet a jeden z nich řekl, že tady projedou autem zastaví u červeného koberce a teprve odtamtud budou dávat autogramy.
Zahlédnout je jen v autě by nám bylo trochu na nic, tak jsme musely opustit své stanoviště a přesunout se k ostatním lidem u červeného koberce. Byla tu jen jedna řada, kde mohli stát lidi a na druhé straně bylo místo jen pro média. Takže zde bylo docela narváno, ale nějak jsme se udržely alespoň v druhé řadě. Celá akce začala s hodinu a půl dlouhým spožděním ... už jsem měla docela promrzlé nohy, ale přežila jsem to.
Jako první přijel v černé limuzíně Alan Rickman. Mám ho docela ráda, líbil se mi ve Smrtonosné pasti a taky skvěle zahrál Snapea v Harry Potterovi. Musím říct, že má docela charisma, ale ten knírek si mohl odpustit :D. Jinak není moc vstřícný k fanouškům. Bez úsměvu se podepsal jen hrstce na kraji a pak se už jen věnoval médiím. A to tu na něj čekalo s připravenýma fotkama opravdu hodně lidí, protože v Británii je hodně populární. Od jednoho, těchto akcí znalého chlapíka, jsem zaslechla, že Rickman nikdy nepodepisuje Harry Potter věci, protože na to není moc hrdý.

No ale pak už dorazil i ten kvůli němuž jsem tu tak mrzla - Colin Firth!
Přijel i s Cameron Diaz, vyfotili se a pak hned začali dělat rozhovory s dlouhou řadou reportérů. Jedna paní, která to tam korigovala k nám přiběhla a řekla, že se pan Firth a paní Diaz potom k nám vrátí a podepíšou se nám. :D Mezitím jsem je pozorovala alspoň zezadu. Lidi pokřikovali : "Cameron!" nebo "Colin!" , jak můžete slyšet ve videu. A tak se na fanoušky občas otočili. Colin se svým typickým dokonalým úsměvem. A když pak konečně dokončili rozhovor s posledním štábem, opravdu se vrátili na zaátek řady fanoušků a začali se podepisovat! Když se k nám přiblížil Colin Firth natáhla jsem taky ruku se svým diářem do školy a fixem, nic jiného jsem neměla :D a povedlo se! Sice se na mě ani nepodíval, ale to skoro na nikoho, prostě se co nejrychleji podepisoval na cokoli, co mu přišlo pod ruku. Já zas nejsem takový fanatický fanoušek. Jen jsem ho chtěla vidět, jak vypadá naživo. Je to jeden z mých nejoblíbenějších herců a musíte uznat, že je celkem fešák.
Pak jsem si nechala podepsat i Cameron Diaz, když už jsem tam byla. Ale podpis jsem pak dala kamarádce, protože jsem o něj tak nestála :D.
Pak jsem ho jěště stalkrovala a procházela celou řadu fanoušků a koukala se, jak se podepisuje ostatním. Viz druhé video.

Nejsem žádný velký filmový fanoušek, jen se to nějak sešlo, že dva z mých nejoblíbenějších herců zrovna měli v Londýně premiéru když tu jsem i já. Takže si můžu odškrtnout Daniela Craiga a Colina Firtha, ale myslím, že tohle byla asi poslední premiéra na které jsem byla, protože už mě ani nenapadá, žádný další herec, kterého bych chtěla vidět. Maximálně ještě Mathieu Amalric nebo Michael Nyqvist, ale to není moc pravděpodobné.
Ale bylo hezké zažít tu atmosféru, nadšení ostatních fanoušků, vidět některé opravdu bláznivé sběratele podpisů a vůbec poznat jak takové premiéry probíhají.

COLIN FIRTH SIGN. PŘEDPOKLÁDÁM, ŽE TO JE ZKRATKA CF

 

ALAN RICKMAN IS COMING (přehrajte si video spíš na youtube ve velkém okně a maximální kvalitě, je to z iPhonu)

COLINA A CAMERON ZPOVÍDAJÍ REPORTÉŘI ...

COLIN FIRTH SE PODEPISUJE

Rough Trade – nejlepší records shop na světě !

Dneska mě jedna kamarádka, znalá Londýna, zavedla do čtvrti Spitfield kolem Brick Lane. Byla jsem nadšená ze skvělých trhů, vintage shopů, hipsterů a všeho kolem, ale zlatým hřebem naší procházky byla návštěva Rough Trade shopu. Je to obrovský obchod s hudebninami a všeho, co se hudby týká. Vinyly, nejnovější cédéčka, potřeby pro muzikanty, knihy o hudbě, poslouchárny, podium pro příležitostné koncerty, malá kavárna atd. No prostě ráj na zemi. Skoro každý den se tu koná nějaká akce a tuhle sobotu tu měli hrát Friendly Fires jejich dýdžejský set Late Night Tales – tak se taky jmenuje nové album, které neobsahuje jejich vlastní písně, ale songy, které oni mají rádi. Když jsme vešli dovnitř Markéta říká: “A jsou tady, super” …. “vidělas ho?” . Já se otáčím kolem a nic. “Támhle sedí” dodá Maki a ukazuje směrem k místu, kde je kaváreský kout. Sám zpěvák Ed MacFarlane tu sedí u stolu a s někým se baví! Neuvěřitelné, mohla bych k němu jít a taky si s ním popovídat, ale na to tak moc Friendly Fires nemiluju a taky na to nemám odvahu. Markéta dodává : “Tady se pořád něco děje, třeba nedávno tady hráli Black Keys”.

Po počátečním omámením pronikáme dál do obchodu a já se nemůžu čím dál víc nabažit. Úžasně oblečení hipsteři se probírají tunami desek té nejlepší současné alternativní hudby, poslouchají vybrané desky ze sluchátek a podupávají si přitom do rytmu, kluci u pokladny kupují snad dvacet cédéček do zásoby na poslouchání (no tak to má být!) všude po stěnách jsou malé plakátky na nejbližší koncerty. Lidé listují v zajímavých knihách nejen o hudbě, ale i o pop-kultuře, street artu, artu atd… Chodím po celém obchodě a fotím, co můžu. Pak, po asi dvacetiminutách se začne něco ozývat z konce obchodu. Ano Friendly Fires, teda zatím jen Ed začal pouštět svou hudbu. Ještě si doprohlídnu nějaké knížky a pak se odeberu k malému podiu. Ed tu stojí za mixážním pultem ve svých pérkách a kožené zimní bundě a prostě pouští hudbu z cédéček. Přitom ještě něco popíjí a chvílemi se baví s různými lidmi, asi majiteli a zaměstnanci obchodu.

Později přijdou ještě další členové Friendly Fires. Je tu pár lidí kteří sedí na stoličkách a poslouchají, ale spíš to vypadá, jako by se tu nic zvláštního nedělo. Lidi procházejí kolem podia a, kouknou co se tady děje a bez povšimnutí pokračují dál. Je to až taková rodinná atmosféra, kluci z Friendly Fires mi najednou připadají jako úplně normální lidi, co nějak tráví ospalou neděli v Londýně. Zvláštní pocit. Po hodině prohlížení všeho možného a dotoho poslouchání jejich hudby se rozhodnu odejít. Dokázala bych tu strávit asi celý den, ale nemám na to energii. Každopádně už teď je jasné, že se sem ještě několikrát vrátím! :)

První Rough Trade shop byl založen už v roce 1976 v Portobello Road v Notting Hill. Souvisel s Rough Trade Records, což byla nahrávací společnost u níž byli zapsání třeba The Smiths nebo Libertines. Tam sídlí taky dodnes, jen je teď za rohem v Talbot Road. Se stoupajícím úspěchem totevřeli pobočky i v San Francisku. Poslední obchod byl otevřen právě tento největší V Brick Lane ve východním Londýně, v roce 2007. Rough trade se zaměřuje hodně na post-punk, indie-pop a elektroniku. Vydávají i svoje vlastní kompilace sestavené z nejlepších skladeb. Pravidelně se tu konají různé akce a koncerty zadarmo.

Ty s tima ptákama nikdy nepřestanou ... :D obal alba

http://www.roughtrade.com/

různé inzeráty lidí kteří shání studio nebo třeba basáka

tenhle jsem si sthrla a pak pověsila v pokoji, protože tam jdu!

originální drahé printy fotek aneb Damon s kočičkou

Rozpis akcí na November

Nick Cabe se teda rozmáchl  :D

MOJE VIDEO: